Aug 24, 2011

1. text

Nosil je na zápěstí levé ruky, na vnější straně, na místě mezi rukou a paží. Měli černý ciferník s bílými čísly, v matném kovovém pouzdře, s koženým páskem a kovovou přezkou na druhé straně zápěstí. Každé ráno vyšrouboval korunku, vytáhl jí ven a když v prstech ucítil mírné klap, když hřídel zapadla do správné polohy; natáhl pérko strojku. Ten mu po zbytek dne ukazoval čas, kolik minut nebo hodin uběhlo od okamžiku, kdy se naposled podíval na své hodinky. Nadbíhali se, o půl minuty každý den. Na konci každého týdne povytáhl korunu s hřídelí o něco více a posunul minutovou rafičku o tři a půl minuty na zpět. To dělal každé pondělí. Vteřinovky, té si nevšímal. Názor změnil jednoho večera, kdy se upřeně díval do toho černého kola. Jen tak, bez důvodu. Mírně rozostřeně, jakoby skrz. A právě v tom černém bodu s šedivým okrajem kroužila oranžová čárka. Dokola, dokola. Stále a stále. Z nudy se začal šeptem strefoval do vteřin, následně do celých minut. Nešlo mu to. Rafička neposkakovala jak u digitálek, po vteřinách; pouze plynule přecházela mezi jednotlivými číslicemi. Lehce je míjela, jako by tam nepatřila. Chtěl tu rafičku zadržet, zahlédnout okamžik, kdy se zastaví, nadechne se a bude pokračovat dál. Tak, jak to dělají ostatní hodinky. Ty poskakují po vteřinách: jedna, dva, tři…