Jan 28, 2012

11. text

Hodně dlouho jsem odolával pokušení napsat tenhle text; nechtělo se mi. Téma, o kterém hodlám psát, je totiž až moc snadné. Nakonec ale sedím u stolu, před sebou papír, v ruce pero a chystám se na to. Pořád ale nevím. Opravdu se mi chce o tomhle psát? Je to až moc známé, až moc evidentní; každý moc dobře ví, co to znamená. Není potřeba se k tomu vyjadřovat. Přesto na druhou stranu, budu si to vyčítat, když se o to nepokusím, když to nezkusím. Takže vlastně musím.
Hodlám psát o věci, která má vyjímečné postavení v dnešní společnosti. Je to vulgární, zároveň neuvěřitelně fascinující předmět. Je to také výrobní prostředek. No to přeháním, je to dopravní prostředek. A hlavně, v naší společnosti má své nezaměnitelné místo. Mohl bych takhle pokračovat a přidávat nejrůznější fakta a poetismy dohromady a pomalu by mi pod rukama, pod doteky na klávesnici vznikala báseň o autu, o onom krystalickém produktu naší svobody, který nás pevně objímá ve své ocelové náruči. Ale nic takového neplánuji, protože hodlám především psát o fenoménu, který tenhle druh poetiky produkuje, a tím je televizní pořad Top Gear. Především chci psát o dílu věnovaném Ferrari, ale ne tak docela obyčejnému Ferrari, ale Ferrari Enzo. Tenhle vůz je hodně zvláštní i na poměry Ferrari. Vyrobilo se ho od roku 2003 pouhých 400 kusů, a jejich majitelé jsou společností pečlivě vybíráni a to na základě několika kritérií, které by se dali shrnout do: slavný, úspěšný, sběratel aut. Také by se dalo psát o tom jaký tohle auto má podvozek, jaký motor, o jeho designu, o jeho jménu, o jeho vyjímečných majitelích; ale mě na tomhle dílu zaujalo něco jiného než jízdní a estetické vlastnosti téhle káry. Na samotném konci totiž moderátor pořadu Jeremy Clarkson sleduje majitele vozu jak odlétá vrtulníkem, přičemž nechává své Ferrari na místě natáčení; následně se zadívá do kamery a jakoby nechápavě se ptá diváků – Proč to dělá?.
Ano, proč v něm nejezdí? Proč to dělá? Je to pro něj snad pouhá investice? Jak sám v rozhovoru s Clarksonem přiznává!
Když jsem se takhle ptal sám sebe, první, co mě napadlo byla vizuální paralela s videoklipy od skupiny Jamiroquai; konkrétně se jedná o Blue Skies a White Knuckle Ride. Frontman kapely se v nich prohání americkou pouští na motorce, následně v autě a zároveň vše sleduje z výšky svého vrtulníku. Na konci obou songů – po tom co skončí hudba – je dlouhý a téměř němý záběr na Jay Kaye sedícího v kokpitu helikoptéry a udržujícího pohybem jedné ruky stroj na místě. Na chvíli se zdá, jakoby vrtulník levitoval, visel ve vzduchu, a pouze záchvěvy větru jím nepatrně houpaly ze strany na stranu.
No a v tomhle momentu, v téhle drobné reflexi reality, nacházím odpověď na Jeremyho otázku – Proč to dělá?. „Protože je jedno, jestli se bojí nebo nebojí zničit takhle drahé auto, Jeremy, ale protože jakákoliv helikoptéra je lepší než to nejlepší Ferrari.“

TIME-LAPSE BUILD - ALIGN TREX 700E FBL R/C HELICOPTER

Jan 22, 2012

Text 10


Prologue

When I started doing this blog, people around me asked me what it was about, what UNBOXING was, and that sort of thing. It no longer happens to me. By now most of my friends and acquaintances are in the know. Also, I’m more concerned with other things which I have discovered for myself during the last six months and which have overshadowed the initial impulse for creating this blog. But why am I writing all this? Well, because right at the very outset the girl friend of my girlfriend told me the story of how her Russian class mates from the Czech-American University in Prague made videos of emptying out their handbags and then used photographs to check on the web if they had bought fakes or genuine articles. I couldn’t resist and decided to investigate this, for me somewhat unfamiliar, territory a little.


A widely publicized incident at London's Heathrow Airport in 2006 where actress Lindsay Lohan's orange Birkin bag was reportedly stolen drew further attention to the bag. The actress claimed that the lost bag was full of valuables worth upwards of $1,000,000. It was returned shortly thereafter.¹

She had just placed her straw bag in the overhead compartment of her seat, but the contents fell to the deck, leaving her to scramble to replace the contents. Birkin explained to Dumas that it had been difficult to find a leather weekend bag she liked. In 1984, he created a black supple leather bag for her, based on an 1892 design. She used the bag for herself then later changed her mind… Nevertheless, the bag has since become an icon.²

My new Birkin Gold,hermès addict :)Happy new year 2012 :)bonne année 201...


As a blue jean Birkin is extremely hard to find on the shelf, I knew my only shot would be to order one. I also knew that even if I did find one, they're usually made with palladium hardware. Did a blue jean Birkin with gold hardware exist? I learned the answer when I saw a picture online of Victoria Beckham with one. It's a pretty famous pic, she's walking on a street in Spain, wearing a matching blue sweater that just barely skims the tops of her thighs, and nothing else. As soon as the next podium came around, I knew what I wanted.³

… the stitches on all Birkin handbags are called "saddle stitches." This is when two stitches cross over each other to create an "X" pattern.⁴

gifts merry christmas,mon cadeau de Noel 2011,Birkin 35,Etoupe


Press accounts of the bag's genesis differ in details. Birkin told noted fashion writer Dana Thomas that while seated next to Hermès CEO Jean-Louis Dumas in 1984 on a Paris to London flight, she opened her Hermès-made datebook and a flurry of loose notes fell to the floor. Dumas took her datebook and returned it a few weeks later with a pocket sewn into the back (which has since become standard). Birkin went on to discuss with Dumas her difficulty in finding a leather weekend bag and at his prompting, described her ideal. Shortly thereafter, the bag she described arrived at her flat with a note from Dumas.⁵

As we all know, the white handbag is so in this season. It’s perfect actually. A neutral hue that isn’t difficult to match with your articles of clothing. Just like every girl should own that simple black handbag, I feel the same way towards its compliment, the white handbag. Let me ask you girls this question. What is hotter than a white handbag this season? Why an all white Hermes Birkin of course! If you’re a fan of the French brand Hermes, then you definitely agree with my statement. Unfortunately, right now with my limited student budget, I can only daydream of owning my very own piece of French luxury, unlike the infamous Mrs. Victoria Beckham who is probably one of Hermes top customer of all times. What a diva Mrs. Beckham is, right? Whether she’s stocking up on Rodeo Drive or taking her boys to the park, I swear she always looks fabulous. If you have the extra moolah lying around, I believe putting it towards a Hermes handbag is not a bad idea at all. Their exquisite pieces live up to their name and in the long run; you’ll be carrying one true (and amazing) investment.

Unboxing new Birkin Pink(tosca) Hermès


One of our clients who comes to the office has a Birkin bag. She carries it open at the top because the fastening mechanism would “probably drive you crazy” if you were going to close it every time... because she’s a client I wouldn’t dare scrutinise her too closely, but already the fact that she carries it around open the whole time says it all... and I see this quite often, when someone actually has a genuine Birkin bag, they carry it open as if on purpose... well that’s not something I’d expect from a handbag for 200 and something... that’s also why I’ve never really been interested in having one...⁷

I remember when my sister told the story of the Birkin Bag and how it all started. on 1984 Hermès named and designed a handbag—the Birkin bag—for Jane Birkin because on an Air flight from Paris to London, Jane Birkin pulled her Hermes datebook out of her bag and all her papers fell down. She complained to the person sitting next to her that the book should have pockets. That person was the chairman of Hermes, Jean-Louis Dumas, and after hearing her complaint he created the Birkin bag.⁸

UNBOXING MY NEW BAG BIRKIN Hermés


I love that I have at least one bag made just for me, to my specifications, and others that were bought just because. Will I ever buy another Birkin? Maybe. They're so special, so to own even one is a blessing. I don't know if I could pass up a black one, and since it's extremely hard to find, I know if I ever do see one, I'll have to grab the opportunity. Maybe an exotic, but that'll have to wait until some other stuff gets taken care of...so a possible 40th birthday present? We'll have to wait and see.

The stamp on the authentic bag is clean and uniform, but the stamp on the fake bag looks spotty and irregular.¹

Unboxing BIRKIN Hermés

In Plum Sykes' novel Bergdorf Blondes (2004), the character Julie Bergdorf steals a Birkin from her family's store, Bergdorf Goodman, to avoid a three-year wait, although in reality Birkins are only sold by Hermès, are not available (as claimed in the novel) in pink with fur trim, and probably would not require such a long wait for a socialite like her.¹¹


¹www.facebook.com/pages/Birkin-Bag-Herm%C3%A8s/28926451969?v=info; 25. 6. 2012.
²en.wikipedia.org/wiki/Birkin_bag; 15. 12. 2011
³thedramaqueenssocalledlife.blogspot.com/; 25. 6. 2012.
www.ehow.com/how_5752872_authenticate-hermes-birkin-handbag.html; 25. 6. 2012.
www.facebook.com/pages/Birkin-Bag-Herm%C3%A8s/28926451969?v=info; 25. 6. 2012.
www.bagbliss.com/designer/hermes-purse/celebrity-style-victoria-beckham-white-hermes-birkin-handbag/; 25. 6. 2012.
www.omlazeni.cz/kabelky-hermes-50-21250-0.html; translated by Marek Tomin; 12. 1. 2012.
ammyyz.wordpress.com/tag/fashion-jane-birkin-hermes-bag-birkin-vogue-jean-louis-dumas/; 25. 6. 2012.
thedramaqueenssocalledlife.blogspot.com/; 25. 6. 2012.
¹bagbible.com/blog/how-to-spot-a-fake/hermes/; 25. 6. 2012

¹¹www.facebook.com/pages/Birkin-Bag-Herm%C3%A8s/28926451969?v=info; 25. 6. 2012.

Jan 2, 2012

Předzvěst č.2

Bude mu okolo třiceti pěti let; střední postava, kulatá hlava, oči daleko od sebe, duhovky světle modré, zakalené zelenou a šedou, výrazný nos, ústa sevřená, kaštanové vlasy s kouty, světlá košile, tmavě zelený svetr do véčka, modré džíny s vyvalenými koleny a na nohou okrové, mírně okopané polobotky. 
    Prostor bude skoro prázdný; pouze několik předmětů rozmístěných pečlivě po obvodu stěn, některé postaveny na bílých podstavcích nebo položeny rovnou na zemi. Vše rozmístěno tak, že se mezi objekty bude možno volně pohybovat. Jednotlivé místnosti budou celé pokryté bílou barvou, s výjimkou šedivé podlahy. Eventuelně by pod kroky muže mohly vrzat parkety. Zde si nejsem úplně jistý, a tak nabízím obě varianty – jak beton, tak dřevo; obojí je možné. Dokonce velmi pravděpodobné. 
    Takhle nějak to bude vypadat. Takhle si to představuju. 
    Stojí v jedné z mnoha místnosti a nechápavě, až nepřítomně se rozhlíží po objektech. Na jedné stěně jsou dveře natřené okrovou barvou, vypadají stejně, k nerozeznání. O kus dál je plot, podepřený kovovými profily, razantně předělující místnost na dva imaginární protějšky. Také několik černobílých fotografií krajin s nepřehlédnutelným nátěrem bílé barvy. 
    Skoro se zdá, že tomu člověku najednou uniká, kde to je a proč sem vlastně přišel. Tak to ale není. Přišel sem s jasným důvodem, ale teď si jím není úplně jist; proč chodí do galerií, aby si prohlédnul vystavené artefakty. Proto se pokusím co nejpřesněji popsat sled myšlenek, které během pár vteřin, maximálně jedné minuty, proběhnou jeho hlavou. 
Není možné přesně určit, kde začínají a kde končí, ale třeba takhle: „Občas si opravdu, ale opravdu přeji, aby umění fungovalo jako náboženství. Člověk by přišel do takového prostoru jako tady, s pevnou vírou a jen si ji utvrdil – že je všechno v pořádku, že se nic nemění, že vše je při starém. Je to tak jednoduché a ověřené. Ale na druhou stranu, nejsem si úplně jistý, jestli chci věřit. Možná ano, ale možná také ne. Asi spíš ne. Nejsem ten typ člověka. Vlastně je to takhle správně. Takhle to má fungovat. Ale přesto si nemůžu pomoct a občas mě to napadne. To s tím náboženstvím a tak. Zrovna nedávno. Jak to ale dopadlo? Jak jsem se rozhodl? Jestli jsem pro nebo ne? Jak to sakra bylo? Kdybych neměl tak špatnou paměť! Nebo – a proč by umění vlastně nemohlo být vědou? Třeba!“ 
    Teď jeho oči přeskočí z nejbližšího předmětu na nejbližšího člověka v místnosti. Pohledy se setkají a pak jakoby nic pokračují dál. Nic víc než nepatrné střetnutí pátravých pohledů a efemérních myšlenek o tom, kdo je ten druhý, co tady dělá, proč tady je. 
    „Můžu si počkat na nějakou dvojici nebo skupinku a nenápadně s k ní přiblížit a něco od nich pochytit. Uslyšet nějaký zajímavý komentář. Proč bych to ale dělal? Jsem si naprosto jistý, že všichni tady jsou na tom stejně jako já. Jak to vím? Prostě to vím. Poznám to podle toho, jak očima nervózně těkají po předmětech a po lidech a přitom nevědí, co si s vystavenými objekty a celou situací mají počít. Moc dobře to poznám. Podle těch jejich očí. Podle těch černých bodů uprostřed barevných terčů na bílém pozadí. Úplně vidím, jak jsou plné bezradnosti… A nikdo, ale vůbec nikdo, jim nechce pomoct. Vysvětlit, co se to okolo nich děje. Co je to za věci? Ach jo.“
    Stále sleduje svůj protějšek, jak se pohybuje po místnosti galerie a prohlíží si umělecká díla. 
    „Tenhle je jeden z nich. Vlastně jeden z nás. Na tohle pokaždé zapomenu! Mám ho oslovit? Dát se s ním do řeči? Pokecat, jak by řekl můj syn. Co?… Raději ne. Co nás vlastně spojuje? Pouze to, že jsme tady. Nic víc. Není tohle ten postačující důvod? Ale jak začít? Jak mu vysvětlit, o co mi jde? Raději ne. Už vidím, jak by to dopadlo, jak začínám něco blekotat Ne, ne… Tak ne… No, nebo to dopadne to ještě hůř! Budu vypadat, že nic nechápu. Raději nic! Žádné pokusy o sblížení! Nic! Už dost! Že jsem sem vůbec chodil! Musím pryč! Ale pěkně pomalu a nenápadně, ať na mě vrzající parkety příliš neupozorní.“
    Jsem si docela jistý, že se to stane, že se to takhle odehraje.
    Muž bude pokračovat v prohlídce, kterou zkrátí na pár zastavení u větších, výrazných objektů; především u té příčky. Také se několikrát nahne nad malými texty, popisky rozmístěných po stěnách a poté svižným krokem odejde.

Unboxing the NIV 2011

Jan 1, 2012

9. text

Jsou to naše těla, která nás korumpují; naše nejvlastnější nástroje, naše výrobní prostředky. Náš vztah k nim je neřešitelný. V jejich zájmu je se dobře nasytit, kvalitně vyspat a mnoho dalších velmi přízemních věcí. Zato naše mysl je plná očekávání a ideí, které většinou naše tělo není schopno realizovat. V téhle tragédii žijeme, je středobodem našeho bytí. Zde v tomhle epicentru, v tomhle zdroji všech našich chyb a selhání nacházím kým jsem a kým jsou ti okolo mne. Je to něco, co je všeobecně známé a velmi často opakované, ale zde je ta chyba. Něco jiného je to znát, vědět o tom a něco jiného je si to uvědomit, být schopen tohle zjištění konfrontovat se svou zkušeností. Čím dál více přicházím na to, že přesně o tomhle tenhle blog je. Že moje psaní o UNBOXINGu je vlastně pátráním po předmětu, který ukončí tuhle tragédii. A tak při každém novém rozbalování, se naše mysl chvěje očekáváním a nedočkavostí, že možná teď přichází ta chvíle a my konečně budeme vlastnit něco, co nám pomůže a tuhle tragédii naší existence ukončí. U UNBOXINGu můžeme na malou chvíli pocítit to očekávání, že se z předmětu, z výrobního prostředku stane dokonalý prostředník, komunikační nástroj mezi tělem a myslí.